ROK 2015

BETLÉMSKÉ SVĚTÝLKO

V sobotu dne 19.12.2015 jsme si přišli na vlakové nádraží v 10:17 hodin vyzvednout Betlémské světýlko, které rychlíkem rozváželi skauti po celé naší republice. Následně ho do středy a čtvrtka u sebe uchovával Danny, aby ho předal Píšťalce a Veverce, světýlko také předal na faru, do domova seniorů na Vidim…..

Betlémské světýlko široké veřejnosti rozdávala u hřbitova na ul. Pražská s členy našich skautských oddílů ve středu 23.12.2015 Píšťalka a Veverka zase ve čtvrtek na Štědrý den 24.12.2015. Aj to byla síla, na Štědrý den byla velmi hojná účast, neboť lidičky chodili pro světýlko nejen pro své domácnosti, ale nosili ho i na hřbitov svým nejbližším, na které zavzpomínali. Po oba dva dny si mohli zájemci o Betlémské světýlko vybrat výrobek, který zhotovovaly děti během skautských schůzek. Současně jsme dostávali od hodných lidiček příspěvek na nákup granulí do psího útulku, který navštívíme jako každoročně vždy první den v roce. Veverka také nezapomněla zapálit svíčku a položit jeden výrobek na hrob bratru Petrovi, na kterého stále vzpomínáme.

Zapsala Veverka

Mikulášská výprava do Harrachova

V pátek dne 4.12.2015 jsme se sešli v 16:00 hodin na parkovišti s tím, že vyrážíme na hory do Harrachova. Sešlo se 23 dětí (10 světlušek, 5 vlčat, 5 skautek, 1 skaut, 1 rover a 1 rangers) a Veverka s Vlkem. Poprchávalo, ale bus nikde. Konečně; po hodině se objevil náš bus a my jsme do něho s radostí naskákali. Cesta trvala cca 2 hodinky. Jaké bylo naše překvapení, když jsme vystupovali a všade okolo nás sníh. Zajásali jsme a hned začala koulovačka. Baťohy jsme odnesli do chalupy, zabydleli jsme se, najedli a Veverka povolila „večerní“ koulování. Pak jsme hráli ještě hry ve společenské místnosti a okolo 22:00 hodiny jsme zalezli do pelíšku. Samozřejmě, že před spaním byla řádná hygoška. Večer přijel za námi autem Martin s Čárkou, protože oba musely být dlouho v práci a nestíhaly by bus. V sobotu ráno po snídani Veverka s Čárkou odešly se světluškami a vlčáky do muzea Šindelka a po cestě ani netušily, jestli tam dorazí, protože všici děti se po cestě samou radostí ze sněhu koulovaly a klouzaly. Pár koulí schytaly i vedoucí. V muzeu jsme si vyslechli, jak se vyráběly šindele a v prvním patře jsme si zopakovali názvy zvířátek a jejich stopy. Když jsme se vrátili zpět na chalupu, uvařili jsme plný hrnec polévky a poobědvali jsme. Po poledním klidu někdy kolem 14:30 hod. se vrátily zpět skauti a skautky, kteří vyrazily s Vlkem a Martinem na Lysou horu. Po cestě si dali gáblík a když dorazili zpět, byli rádi, že jsou „doma“, protože měli boty od sněhu. Veverka s Čárkou a mladšími členy se šly ještě projít k rybníčku a vodníku a pak před chalupou jezdily na lopatách a pytlích. Někdo jezdil jen i po zadečku či bříšku. Při setmění jsme se vrátili do chalupy, kde jsme hráli hry a soutěže. K véče Vlk uvařil mooooc dobré rizotko. Pak jsme si různě zasoutěžili a najednou v 19:00 hodin kde se vzal, tu se vzal – ČERT, MIKULÁŠ A ANDĚL. Čerta bylo slyšet z dálky, jak rachotí řetězem. Všichni zmlkli. První do dveří vstoupil ANDĚL, za ním se s odstupem vřítil dovnitř ČERT s pytlem přehozeným přes rameno, ze kterého čouhaly nohy a poslední decentně vstoupil do dveří MIKULÁŠ. To byla podívaná. ANDĚL vždy vybral nějaké dítko, aby MIKULÁŠOVI povědělo písničku či básničku. Zato ČERT tam lítal jak pometlo a hledal nějaké dušičky, které jsou svými hříchy zapsány v pekelné knize. Když nějaké našel, zkoušel ho zasunout do pytle, ale nějak mu to stále nešlo. Když se mu to nedařilo, tak alespoň „zlotřilce“ trošku přetáhl přes zadnici řetězem, by si pamatovali, že nemají zlobit. Tři návštěvníci rozdali dětem sladkosti a odkráčeli zase o dům dál. Následovaly další hry, zpět a hraní na kytary. Druhý den ráno po snídani opět mladší členové šli s Čárkou a Veverkou na prochajdu k lesu. Když jsme se vrátili, zahráli jsme si v pexesu a v piškvorkách turnaj, který jsme nestačili dohrát, protože byl obídek. A pak už bylo vše v poklusu – dobalit věci, poklidit pokoje a všechny společenské místnosti a chvilku po 13:00 hodině jsme za sluníčka a 9 °C tepla vyjížděli od naší chalupy. Všem se nám na výpravě moc líbilo, jen škoda, že tak rychle uběhla.

Zapsala Veverka

 

Výprava za podzimní přírodou na CHKO Kokořín

V pátek dne 20.11.2015 jsme se sešli jako obvykle na autobusovém nádraží za účelem poznávání podzimní přírody v chráněné krajinné oblasti. Výpravy jsme se zúčastnili v hojném počtu, respektive jelo celkem 34 členů (světlušek, vlčat, skautů, skautek) a vedoucí Veverka, Vlk, Šikula a Čárka. Když jsme vystoupili z busu, Veverka rozdala svíčky a myslela, že si na cestu roklinou posvítíme svíčkami. Ale jelikož byl velký fuják, nedaly se svíčky zapálit. Šli jsme do chalupy tedy za pomoci baterek. Večer jsme se ubytovali tak, že v přízemí spaly holčiny a v prvním patře se ubytovali kluci. Nejprve jsme si naplnili bříška jídlem a potom šli hrát hry. Přestože nás Veverka „zahnala“ celkem brzo do pelíšků, nemohli jsme usnout a dlouho jsme si tiše ve spacáku povídali. V sobotu ráno jsme se po rozcvičce nasnídali a vzápětí autem přijel Šikula, Koumák a Čárka. Přivezli „gáblík“. Dopolko jsme všichni vyrazili do přírody, mladší členové šli s Veverkou a Čárkou na jednu trasu a Vlk se Šikulou a staršími členy šli na jinou. První skupina došla za sluníčka do chalupy okolo 14:00 hodin, kde jsme si uvařili polévku. Druhá skupina dorazila do chalupy okolo 16:00 hodiny, přičemž si polévku uvařila v přírodě v kotlíkách. Jakmile přišli starší členové, první skupinka odešla s Veverkou a Čárkou k Ladčinu prameni, kde po cestě všichni hráli hry. Vrátili jsme se až za tmy, ale nikdo se nebál. K véče byly špagety s omáčkou a sýrem. Pak jsme se opět přemístili do společenské místnosti a hráli do večera plno her. V neděli ráno, když jsme vstávali, tak venku za okýnkem sněžilo. Po rozcvičce jsme se nasnídali, provedli hygienu, sbalili a všade uklidili. V 10:30 jsme vyrazili s Veverkou a Čárkou na cestu zpátky do Kaniny, a jelikož ještě nejezdí vláček, museli jsme za vlakové nádraží na autobus. Líbilo se nám tam a už se těšíme na další plánovanou výpravu.

Zapsala Veverka

 

 

 

DEN STŘEDOČESKÉHO KRAJE

Na státní svátek ve středu dne 28.10.2015 jsme pořádali ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mělníku pro veřejnost akci „Den Středočeského kraje“, která se konala od 9 – 16 hodin. Akci pomáhali zajišťovat ze skautů Koumák, Šipka, Bručoun; ze skautek Ponny, Opička, Cácorka, Bubu; ze světlušek Anežka, Klíště, Nelča a z vedoucích Danny, Veverka a Vlk. Pro návštěvníky jsme připravili soutěže ve 4 oblastech disciplín, a to 1) znalost dopravních značek + buzola s mapou; 2) příroda – znalost květin a zvířat; 3) uzlování + zdravověda a 4) manuální zručnost – zatloukání hřebíků do špalku, zásek sekyrkou do špalku a rozdělávání ohně křesadlem. Po splnění každé disciplíny dostávali soutěžící jeden díl šifry, kterou museli nakonec vyluštit. Přivítali jsme na akci také Bubyho se Světluškou a jejich 2 děti, které se rovněž zapojily do plnění veškerých úkolů. Také naší akci navštívil jeden mladší skaut až z Jičína jménem „Batoh“, který s rodinou projížděl naším městem a během zastávky si k nám odskočil zasoutěžit. Většinu příchozích dětí zaujal na akci postavený podsadový stan, kde si mohly vyzkoušet, jak se v takovém stanu leží a současně viděly, kolik je v něm místa. Akce se zdařila, na všech odcházejících dětech jsme viděli spokojenost a pevně věříme, že si z akce odnesly různé zážitky, jako například rozdělávání ohně křesadlem, které držely poprvé v ruce.

Za skautské vedení zapsala Veverka

 

 

PO STOPÁCH SVATÉHO VOJTĚCHA

V neděli 11.10. jsme se sešli v 8:00 u hřiště, kde nás vyzvedl autobus a jeli jsme do Neratovic, kde se konala okresní skautská hra Po stopách svatého Vojtěcha. Po příjezdu tam na nás už čekal Šikula v areálu skautského střediska Lišák. Rozdělili jsme se do třech smíšených hlídek po čtyřech, kdy každá dostala doprovod, doprovázeli nás Krtek, Koumák a Šikula. Na slavnostním nástupu jsme se dozvěděli, kdo to byl vůbec Svatý Vojtěch a co je úkolem této hry, pak každá hlídka dostala mapu města s vyznačenými bodovanými stanovišti, kdy na některých jsme museli splnit nějaký úkol a na jiných získat nějakou informaci a také zakreslit tužkou cestu, kudy jsme na jednotlivá stanoviště šli. Po té jsme měli ještě chvilku času na to, abychom se domluvili kam a kudy půjdeme a pak už začala dopolední část programu, kdy jsme se museli orientovat ve městě podle mapy, abychom našli jednotlivá stanoviště a plnili jednotlivé úkoly na což jsme měli asi dvě a půl hodiny. V 12:30 jsme už museli být zase zpět na Lišáku, abychom nepřišli o nějaké body za časovou penalizaci. Po odevzdání vyplněné a potvrzené mapy jsme dostali teplý oběd a po přestávce na odpočinek jsme se vydali k Lesní mateřské školce, kde jsme měli možnost si prohlédnout, jak vypadá pravá Jurta. Mezi tím nám organizátoři řekli co nás čeká v odpolední části programu a také nám vysvětlili pravidla, naším úkolem bylo najít pět Svatých, kteří se ukryli v lese a od každého jsme museli získat jeden klíč a aby to nebylo tak jednoduché, tak je hlídali záškodníci, jejichž úkolem bylo nás chytit a sebrat nám život, který představovala stuha viditelně umístěná na paži, pokud jsme přišli o život, tak jsme se museli vrátit ke školce a vyzvednout si novou. Zvítězily první tři hlídky, kterým se to povedlo v daném časovém limitu a ty se pak vydaly do nedalekého lomu, kde musely na pramici doplout k dalšímu svatému a tam mu předat klíče a on jim za to vydal truhlici s pokladem. Po návrat u vítězných hlídek nás čekala ještě cesta do nedalekého kostelíka v Lobkovicích, kde se konal samotný závěr hry a také jsme se dozvěděli, co se skrývá v tajemné truhle. Na závěr jsme si ještě zazpívali skautskou hymnu, dostali jsme upomínkové placky a pak už jsme se vydali zpět na středisko Lišák , kde na nás už čekal autobus, který nás odvezl domů.

Zapsal Šikula

 

 

VÝPRAVA DO NÁCHODA

Dne 26. 9. jsme se sešli na vlakovém nádraží, abychom vyrazili na plánovanou výpravu pro skauty, skautky a R+R do obce jménem Dobrošov nad Náchodem prohlédnout si předválečné opevnění. Vyrazili jsme v sestavě Krtek, Koumák, Opička, Ponny, Klíště, Nelly, Vlk a Šikula. Když jsme dorazili na parkoviště Tvrze Dobrošov, tak jsme se vydali k dělostřeleckému srubu Zelený na prohlídku tvrze. Ještě na povrchu jsme se dozvěděli něco o historii vzniku hraničního opevnění, podívali se na mapku, kde se měl celý komplex rozkládat a taky jsme se dověděli, jak vznikaly jednotlivé názvy objektů. Poté nás už čekala prohlídka samotného objektu. Do samotného srubu Zelený jsme vstoupili nouzovým východem v takzvaném diamantové příkopu, který sloužil k nouzovému opuštění srubu v případě, že by byl vchodový objekt obsazen a zničen. Prohlédli jsme si bojové patro se střílnami a umístěnými maketami tří tvrzových houfnic, které vyrobili v Barrandovských ateliérech, protože samotné zbraně sem nebyly nikdy dodány. Poté naše kroky směřovaly do mezipatra, kde byla umístěna filtrovna a technologie pro rozvod vzduchu a také ložnice pro pohotovostní službu na bojovém patře. Poté jsme sešli do samotného podzemí tvrze, kde se nacházely podzemní sály sloužící k uskladnění munice, ubytování pro posádku, ošetřovnu, sklad pohonných hmot pro elektrocentrály a další. Většina zpřístupněného podzemí byla vybetonovaná, ale v některých částech bylo vidět jak posupně probíhaly podzemní práce od hrubého výlomu přes začištění a následnou betonáž. Když jsme prošli celé podzemí, tak nás čekal výstup po asi 218 schodech do velitelského pěchotního srubu Můstek, který byl poškozen za války německou palbou, když na něm Německá armáda zkoušela své zbraně a proti pevnostní střely. Poté naše kroky směřovaly k těžkému pěchotnímu srubu Jeřáb, který je otevřený pouze o státních svátcích. Měli jsme ale štěstí, že byl zrovna otevřený. Přístup dovnitř byl vcelku zajímavý, protože jsme museli vlézt po schodech do diamantového příkopu, který bránil přístupu k střílnám, a dovnitř jsme lezli nouzovým východem, protože podzemní chodba, která ho spojuje se zbytkem tvrze, nebyla vybetonovaná a je tam částečný zával, takže je veřejnosti nepřístupná. V tomto srubu jako jediném byla v době mobilizace v roce 1938 umístěna posádka 18. Hraničářského pluku. V té době také svobodník Zicháček nakresli několik kreseb na zdech ubikace a jmenný seznam členů posádky, které jsou tu do dnes a kvůli kterým je srub běžně zavřený, protože jim nesvědčí vlhko. Také jsme měli možnost se podívat do části přístupové podzemní chodby. Po prohlídce srubu Jeřáb jsme si dali malou svačinu a vyrazili jsme směrem k samostatnému pěchotnímu srubu Březinka, který členové Klubu Vojenské Historie Náchod uvádějí postupně již 26. let postupně do původní podoby. Tam jsme měli možnost zjistit jak tyto objekty i když se zdají z venku malé a zevnitř velké po kompletním vybavení zase tak prostorné nejsou. Ale už v té době měli třeba komfortní splachovací záchod a tekoucí vodu z vlastní studny a v případě bojového nasazení i elektrickou energii, kterou zajišťoval dieselový agregát. V době míru to bylo už horší, protože se svítilo jen petrolejkami. Počítalo se zde s posádkou 32 lidí a na postelích se střídali po osmi hodinách, kdy osm hodin spali, osm hodin měli soukromé volno a osm hodin se věnovali službě. Jediný, kdo měl svou vlastní místnost s postelí, byl velitel. Měli jsme možnost si vyzkoušet, jak se zajišťovala v případě výpadku proudu cirkulace vzduchu a opravdu to nebylo nic snadného. Po prohlídce týlového patra jsme se přesunuli do patra bojového, kde jsme měli možnost nahlédnout do replik pozorovacích pancéřových zvonů, podívat se stěnovým periskopem do diamantového příkopu a nakonec si v jedné střelecké místnosti vyzkoušet jak se asi museli cítit střelci z těžkých kulometů a jak a co vlastně viděli přes zaměřovače svých zbraní. Při návštěvě druhé střelecké místnosti jsme se dostali už k závěru prohlídky, kde jsme viděli funkční dvojici těžkých kulometů a funkční původní pevnostní protitankový kanon se spřaženým těžkým kulometem na jedné lafetě, který byl získán z norské pevnosti Oscarsborg. Po ukončení prohlídky jsme se ještě vydali na Jiráskovu chatu, kde jsme si dali něco dobrého na posilnění a pak už jsme vyrazili zpět na Mělník, kam jsme dorazili asi kolem půl deváté večer.

Výprava se nám všem moc líbila a zjistili jsme, že i to menší nepohodlí na táboře oproti normálnímu životu je daleko lepší, než měli muži v těchto objektech.

Zapsal Šikula

 

 

TÁBOR 2015 – Sedlo okr. Jindřichův Hradec
Letos jsme odjeli na letní tábor podruhé za svojí éru všech táborů druhý turnus v červenci. A jelikož to bylo v tento termín, vše bylo na táboře postavené. V sobotu 18.7.2015 jsme okolo 14 hodiny dorazili busem na tábořiště. Cesta busem byla úmorná, protože byly vedra cca 35 °C. Nicméně jsme se všichni těšili, až jsme se dočkali. Měli jsme obrovskou radost z toho, že s námi jel tábořit na první týden i Suši. Po příjezdu na tábořiště jsme se ubytovali, prohlédli tábor a okolí. První noc měly hlídky skautky. Rituálem každého dne byla ranní rozcvička, dopolední nástup v krojích, přičemž se vyvěšovala státní vlajka a zasekávala sekerka práce a večerní nástup, kdy se snímala státní vlajka a vysekávala sekerka práce. V neděli odpolko jsme začali hrát celotáborovou indiánskou hru „Amulet“, kdy byli všichni členové rozděleni do pěti kmenů a to tak, že si museli najít své jméno v trávě v uzavřené kroupě. Název kmene a jejich barvy jim řekly indiánky na vrcholku kopce, kam běžel nejmladší a nejstarší indián každého kmene. Názvy kmenů – „Siuxové“, „Dakotové“, „Irokézové“, „Šošoni“ a „Keyové“. Ostatní indiáni kmenů běželi do protějšího lesa, kde byly umístěny obrázky zvířat. Každý kmen si mohl vybrat zvíře, které se jim líbilo, za své totemové. Kmen Šošonů měl přidělenu hnědou barvu a vybrali si jestřába za své totemové zvíře, kmen Keyů měl barvu modrou a zvíře pumu, kmen Siuxů měl barvu žlutou a zvíře bizona, kmen Dakotů barvu zelenou a zvíře medvěda a kmen Irokézů barvu červenou a zvíře sovu. I Píšťalka dostala svojí přezdívku „Svěží noha“, Veverka měla přezdívku „Bílá holubice“ a Vlk měl přezdívku „Starý šaman“. Večer, když jsme všichni zpívali u ohně, se najednou zjevila u nás indiánka „Bílá holubice“, která nám začala vyprávět příběh o tom, jak Bob Sendy ukradl Tecumsehovi amulet. Najednou jsme z dáli uslyšeli bubny a k ohni se přibližoval indián Starý šaman, který když k nám došel, vysvětlil, jak měl amulet kouzelnou moc, že ochraňoval indiány a dával nadpřirozenou sílu. Poprosil nás, abychom amulet našli, vrátili ho mezi indiány a nenechávali ho bílému „zloduchovi“. Když odešel, šli jsme si lehnout do svých vigvamů plni dojmů a očekávání tajemných zážitků. V pondělí jsme měli za úkol proběhnout Petrikovou pastí, tj. úzkou stezkou v lese, přičemž podél cesty na nás číhali Petrikovi bandité, kteří nás měli všechny zneškodnit (trefit koulí). Pak jsme malovali šamanovými barvami amulet, jak si představujeme, že vypadá. Malování bylo zajímavé tím, že jsme nepoužívali štětce, ale pouze prsty u rukou. Starší indiáni a indiánky vyráběly luky. Jelikož bylo velké vedro, odpoledne jsme si zahráli vodní „prachárnu“, při které nikdo nebyl suchý. K večeru musel každý kmen vyluštit šifru, aby věděl, kde nalezne hadí oko. Nebylo to ovšem jen tak, protože šifra se skládala z písmen, které byly poztrácené na louce. Všichni šifru vyluštili, večer byl táborák a každá družina předvedla své scénky. V úterý každý kmen vybral jednoho největšího odvážlivce, který se vypravil získat hadí oko. Nebylo to jednoduché, protože hadí oko viselo ve vzduchu nad zelenými bylinami, které žahají a nikdo se ho nesměl dotknout. Hadí oko pak každý kmen měl přemístit bez doteku těla hodem přes bažiny do plechové nádoby. Každému kmeni se to podařilo, i když některému na několikátý pokus. Následně každý mladší indián a indiánka vyráběly mošničku a došívaly si indiánské převleky. Odpolko každý kmen čekal přechod přes hluboké bažiny. Mezi stromy byla přivázána lana, po kterých musel každý indián přejít a přeručkovat na konec cesty. K večeru mladší indiáni a indiánky vyrazily k rybníku za šamanem. Najednou všichni uslyšeli výkřik a z hrůzou zjistili, že se jim indiánka Bílá holubice ztratila v rákosí a volá o pomoc. Přiběhli tedy k rákosí, ze kterého Bílá holubice vyběhla, rozcuchaná a poškrábaná a pomalu popadala dech. Zajíkavým hlasem nám sdělila, že nás Bob Sendy sledoval a jí zatáhl do rákosí, aby jí unesl, přičemž se bránila a chtěla mu amulet ukrást. Nepodařilo se. Proto indiánka Svěží noha začala nacvičovat se všemi bojový postoj a hod municí (šišek). Mezitím starší indiáni a indiánky šly trénovat lov bizona, tedy střílely z luku a vzduchovky. Když jsme přišli do tábořiště indiánů, byli jsme mile překvapeni, protože starší rada tam mezitím postavila skořápku a naplnila jí vodou, abychom mohli ve velkých vedrech naše těla svlažit. Další den ráno byla netradiční rozcvička, kdy každý kmen představoval hada a ti se navzájem honily, aby vytrhly soupeřovic hadovi ocásek. Starší se rozcvičovali běháním a cviky. Dopoledne jsme vyslechli od jednoho potápěče přednášku o potápění, která bohužel musela být na suchu, protože nedaleký rybník byl znečištěn sinicemi. Po skončení přednášky následně každý kmen musel odvážně projít cestu plnou nástrah a překážet a to tak, že cestu absolvovaly mladší indiáni a indiánky ve dvojicích, kdy jeden neviděl a druhý musel navigovat. Odpolko jsme si všichni postupně smočili svá tělínka do skořápky plné vody, která nebyla nejteplejší, ale nám to nevadilo. K našemu údivu vlezl do skořápky Danny, který začal cákat na mladší indiánky. Když to viděla Svěží noha a Bílá holubice, okamžitě jim skočily na pomoc tak, jak byly oblečeni a Dannyho pořádně zlily. K večeru mladší zpívaly na louce se Svěží nohou u kytary a starší vyráběli luky. Ve čtvrtek ráno proběhla tichá rozcvička s Bílou holubicí, která nemluvila, jen pískala. I přes to jsme si pěkně protáhli tělínka. Dopoledne přes tábořiště přeběhl Bob Sendy. Asi nám chtěl dát na vědomí, že o nás ví. Přestože jsme za ním vyběhli a snažili se ho chytit, nepodařilo se. Pak jsme hráli metu, kdy každý indián jednotlivě postupně hodil míček do vytyčeného prostoru a musel se za běhu dotknout met bez toho, aniž by byl míčkem zasažen. Starší indiáni a indiánky šly probádat okolí, zda nás nesleduje Bob Sendy. Šly hodně daleko až našly druhý rybník, ve kterém se dalo koupat. Taky se všichni smočili. Než přišli do tábořiště, ostatní měli ve dvojicích předvést, jak umí zkoordinovat svůj pohyb. Klekli si na kolena zády k sobě, měli k sobě přivázané chodidla za kotníky a na čas museli klečmo absolvovat vytyčené území. K večeru budoucí roveři a rangers, tj. Koumák, Krtek, Slzička a Drobek, plnily roverské zkoušky, přičemž jedna ze zkoušek byla uvařit pro vedoucí jídlo z peněžního limitu. Večer naservírovali vedoucím zeleninovou polévku, lečo a ovocný zákusek, který se skvěl na dřevěném koláči. Jídlo bylo moc dobroučké, jen polévka byla málo slaná. Večer byl táborák a zpěv. V pátek je vždy pro nás velký den, protože je slavnostní, slibový. Dopoledne se všichni zapojili do sbírání chrastí a dřeva, starší připravovali stavbu klád na slibový oheň, očistili místo slibového kruhu a vytvořili místo pro zapalování loučí pro ohnivce a starší indiánky šly sbírat smůlu na louče. Dopoledne přijel také Milan a přivezl nám plno dobrůtek. Odpoledne jsme se všichni oblékli do indiánských obleků, protože budoucí roveři a rangers musely podstoupit mučení vodou, při kterém nesměly vydat ani hlásku. Bylo to napínavé dívat se do jejich tváří, jak se jim při polévání studenou vodou napínají svaly, ale klobouk dolů, všichni to zdárně vydrželi. Závěr byl nejdramatičtější, neboť jim okolo pupíku byla vložena zmrazená zelenina. Blížil se večer a ti, kdož měli u slibového ohně skládat slavnostně slib, byli tak trošku nervózní, zda se jim to podaří. Těsně před zapálením ohně přijel Bobr se svojí ženou. Když se setmělo, nastal slavnostní okamžik, kdy jsme všichni v krojích přistoupili ke kruhu. Poté přicházeli 4 ohnivci ze světových stran se zapálenými loučemi, aby slavnostně zapálili oheň. Byla to Opička, Chobotnička, Žabka a Šipka. Při každém jednotlivém zapalování každý ohnivec pronesl svojí řeč, podle toho, z jaké světové strany přicházel:

SEVER – Tajemným klíčem odmykám brány, přicházím s ohněm ze severní strany.

JIH – Já nesu plamen z jižní strany světa, je plný hvězd a žhavých jisker léta.

ZÁPAD – |Na tuhle stranu slunce zapadává, dík za ten oheň co nám dává.

VÝCHOD – Než znovu ráno na východě vstane, táborák jasný v našem kruhu vzplane.

Oheň hořel. Všichni jsme se utvořili kruh přátelství a zazpívali píseň Červená se line záře. Nastal okamžik, kdy přistupovala Fialka, Lucka P., Bubu, Maruška a Kája k Veverce, aby jí složily slib, přičemž jejich vztyčené prsty ruky směřovaly ke státní vlajce a knížce Základy junáctví. Dannymu přišel složit slib Honza P., Honza S., Papoušek, Max, Vašek D., Vašek N. a Pavel. Nakonec někteří skauti a skautky splnily během celého roku první stupeň, za což obdrželi také odznak. Po skončení slibů za naprostého ticha, tmy a jisker, které se proháněly po větru, vedoucí pověděli své myšlenky vztahující se k této organizaci, zavzpomínali na své slibování v dřívějších dobách a na celou svojí činnost v těchto oddílech. Všichni jsme šli spát plni dojmů z tohoto rituálu. Na sobotu se všichni těšili, protože byl návštěvní den a to znamená, že většině z nás přijedou rodiče a přivezou něco dobrého. Při sobotním ranním nástupu dostala Bílá holubice bronzovou medaili Svatého Jiří za svojí 25-letou činnost ve skautské organizaci. Při předávání medaile neschovala slzičky překvapení a dojetí. Děkuji. V tento den dopolko musel bohužel odjet z tábora Radek, Bobr se ženou a Suši. Rodiče, kteří přijeli za dětmi, přivezl napečené buchty, koláče, bábovky a jiné sladkosti včetně meruněk, melounů a dalšího ovoce a zeleninky. Moc za ty dary děkujeme. Odpoledne si vedoucí zahráli s rodiči přehazovanou. Družstva byla rozdělena na dámské a pánské. Přestože to byl boj na život a na smrt, vyhráli všichni účastníci….Další den byl bojovný, indiáni proti sobě bojovali v dřepu, ve stoje na jedné noze a následně když byli přivázáni ke stromu, na nohou rolničky, zavázané oči a měli 3 rány trefit protibojovníka. Byl to napínavý boj, kdy bojovníci museli tiše našlapovat, aby necinkali rolničkami. Odpolko jsme se vydali k dalekému rybníku. Přestože cesta trvala hodinu chůze, voda nás přitahovala jako magnet. Ve vodě jsme si pěkně zadováděli a starší i zaplavali až na Dobbyho, kterého do rtu píchla včelka, mrška jedna. Ještě že měl Vlk v batohu cibuli. Na zpáteční cestě si pak všichni preventivně kousli do cibule až se celá snědla. V pondělí ráno mírně poprchávalo a jestli si někdo myslel, že nebude rozcvička, tak se mýlil. Byla opět netradiční, všem jsme ke kotníku přivázali nafouknutý balónek a začal boj o přežití, tedy o to, kdo nejdéle zůstane ve vytyčeném území s nafouknutým balónkem. Dopoledne si mladé indiánky našívaly na kroj nášivky, vyráběly lapače snů, mladší indiáni se rozdělili a na kopci v lese jedni hlídali svojí vlajku a druzí ji museli vzít. Starší indiáni a indiánky dovyřezávaly luky. Odpoledne jsme hráli další soutěže a večer jsme si šli všichni brzo lehnout, protože nás čekala následující den celodenní výprava do města. V úterý jsme jeli do města Jindřichova Hradce, kde jsme navštívili zámek. V poslední místnosti v Síni hudby, která byla nádherně vyzdobená, nám Slzička zazpívala operní árii a její hlas se tak krásně rozléhal a rozezvučel, že jsme nevěřili vlastním uším. Bílá holubice si během prohlídky zapisovala poznámky a následující den nám dala se Svěží nohou otázky, které jsme museli po kmenech zodpovědět. Po prohlídce zámku jsme měli ve městě rozchod, přičemž s každou skupinou byl 1 vedoucí. Každý si mohl koupit nějakou památku z tohoto města. Tábor hlídal Danny, Cácorka a Emča K., protože měla bolavou nožku. Večer bylo zábavné sprchování a to jako ve filmu „S tebou mě baví svět“, protože nás Svěží noha s Cácorkou polévali konvemi vlažné vody. Starší indiánky a indiáni šly se Starým šamanem a Šikulou na noční výpravu s přespáním v lese a vrátili se druhý den po rozcvičce. Dopoledne mladší indiánky vyšívaly korálky na své indiánské převleky a mladší indiáni vyřezávali se Šikulou na klacíky ornamenty, aby se naučili pracovat s nožem. Říznutí nebyla tak drastická, celkem byla 4 říznutí, takže Bílá holubice neměla moc práce. Starší indiáni a indiánky připravovaly na odpoledne olympiádu, na kterou jsme pozvali vedlejší táborníky. Krtek plnil také 3 dny jednu z nejtěžších skautských zkoušek, což jsou Tři orlí pera. Zkoušky spočívají v tom, že 24 hodin nesmí během táborové činnosti promluvit, dalších 24 hodin nesmí jíst, respektive jenom pít a dalších 24 hodin nesmí být viděn. Nejíst a nemluvit vydržel a nastal čas, tj. středa v 19:30 hodin, kdy odešel Krtek z tábořiště se spacákem, jídlem a celtami, aby se uchýlil v lese a přečkal tam 24 hodin. Okolo 22:00 hodin se spustil velký liják, kdy nebylo vidět pomalu ani na 5 metrů. Bílá holubice ho chtěla píšťalkou zavolat, ale Danny jí řekl, že má Krtek sám možnost se rozhodnout a vrátit se zpět do tábořiště, a tím porušit zkoušku, nebo vytrvat a splnit jí. Byla nejchladnější noc. Ve čtvrtek vstáváme do sluníčka, byť je pouhých 8 °C. Rozcvička nás na chvilku zahřála, ale ne natolik, abychom mohli mít na sobě kraťasy a tílko. Začala hra „lovci“, při které každý musel dokázat, že umí házet oštěpem, trefovat se prakem do cíle (nafouknutých míčků) a střílet z luku. Starší indiáni a indiánky čistily potok, aby do něho mohly naskákat, až si rozehřejí saunu. Také připravovali dřevo na Seetnův hrnec. Odpoledne si upekli v Seetnově hrnci, tj. v zemi na rozpálených kamenech, maso s brambory a nezbyl ani ždibek. Nastal čas, tj. 19:30 hodin, kdy jsme čekali netrpělivě na návrat a přežití Krtka, který byl 24 hodin mimo tábořiště. Najednou se objevil a všichni jsme k němu běželi a vítali ho tleskáním, že vydržel těžkou zkoušku a vlastně překonal sám sebe. Je druhým členem našeho skautského střediska, který tuto zkoušku za celou dobu 25 let činnosti střediska Krtek splnil. Večer k nám přišel Starý šaman, který nám pověděl, že měl vidění, že Bob Sendy je raněný či omámený a máme ho jít hledat a přinést mu jeho amulet. Vydali jsme se ho tedy hledat a po chvíli hledání jsme ho našli u ohniště s kotlíkem, kde si vařil bylinky. Byl zřejmě otrávený. Svázali jsme ho a sebrali amulet, který měl naštěstí u sebe. Amulet jsme přinesli Starému šamanovi a ten nám za to pověděl, kde najdeme poklad indiánů, ale museli jsme se za pokladem vydat ihned po světýlkách, protože později by mohl být již vykraden bojovníky Boba Sendyho. Každý kmen šel zvlášť po světýlkách (bez baterek) a svůj poklad našel. V pátek byl krutý budíček, služba budila spící indiány bušením kovových „bubnů“ (pokliček) o sebe. Hrůza. Rozcvičku si vzal na starosti Danny, který sliboval, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Ale naštěstí ušla a dala se vydržet. Danny nám pak předvedl, jak se staví „hrobeček“, respektive jak si postavit „úkryt na spaní“ v lese z celty. Dopoledne přijel Radek. Když bylo slunce přímo nad námi, Starý šaman opravoval na stožáru se státní vlajkou lanko, protože se nám zaseklo a státní vlajka nešla sejmout dolů. Neohrožený Starý šaman vylezl skoro doprostřed stožáru, přivázal se k němu a lanko opravoval. Bílá holubice měla z toho pomalu mdloby, ale vše dopadlo bez újmy na zdraví. Po poledním klidu nám Starý šaman rozdal drahokamy a chtěl vidět vyrobené mošničky. Ti, kteří ji neměli a ztratili ji, pohladil zelenou žahací bylinou. Následně rozdal poklady, které si indiáni našli předcházející večer na výpravě za pokladem. Pak následoval slavnostní nástup, kde byly vyhodnoceny nejlepší kmeny a za umístění dostávaly různé sladké pamlsky. Také byla ohodnocena Klíště a Dobby, kteří splnily na táboře odborku atleta, a proto mohou hrdě na skautské košili nosit nášivku atleta. Byl vyhlášen i nejčistší vigvam za celý pobyt v táboře, ve kterém přespávala Lucka P. a Fialka. Nezapomnělo se na vyhlášení vigvamu „špíny“, přičemž jeho „obyvatelé“ obdrželi místo sladkostí hrníček vody do rukávu. Doufáme, že se z toho poučí a příští rok se budou snažit si ve svém vigvamu uklízet. Po skončení nástupu následovala očekávaná hostina, kterou připravovaly starší indiánky. Večer se hrálo a zpívalo u posledního ohně. Také se pálily přezdívky, které musely být vyznačeny na březové kůře. Poslední den jsme balili věci z tábora a v pravé poledne jsme vyrazili směrem domů. Tábor byl fajn, všem se moc líbil, uběhl velmi rychle a již nyní budou mít vedoucí plno práce s přípravou dalšího letního tábora konaného v roce 2016. Všem vedoucím a lidičkám, kteří se podíleli na přípravě a chodu tábora, kteří přispěli ať již finanční, pracovní či materiální hodnotou moc a moc děkujeme. Za skautské vedení zapsala Veverka

 

Šutr City

V neděli dne 21.6.2015 jsme se zúčastnili na Polabí u Domu dětí pořádání westernové akce pro veřejnost „Šutr City“, při které jsme učili veřejnost uzlování. Akce se zúčastnil Vlk, Louis, Veverka, Krtek, Opička, Klíště a Nellinka. Koumák byl také, ale u rýžování zlata. Po celou dobu akce bylo naše stanoviště stále obleženo jak dětmi, tak i jejich rodiči, kteří se chtěli naučit nějakému uzlu. Na našem stanovišti jsme také postavili zubříka, přičemž lidé chodili okolo a jukali, cože to stavíme za stan. Asi nejvíce zajímavá byla pro děti jízda na umělém býkovi, jízda vláčkem či jízda na koni nebo park plný pěny nastříkané hasiči. Také bylo v parku podium, na kterém vystupovaly různé skupiny s tancem, zpěvem, hraním na hudební nástroje apod. Den se vydařil, bylo pěkné počasí a už se těšíme na další ročník.

Zapsala Veverka

 

PO LIŠČÍ STOPĚ – ZOO

Sešli jsme se v sobotu 16.5. na vlakovém nádraží v Mělníce, abychom vyrazili s vlčaty a světluškami na každoroční skautský soutěžní den v Ústecké ZOO Po liščí stopě. Sešli jsme se v hojném počtu dětí a z vedoucích se účastnila Píšťalka, Vlk a Šikula. Už od rána se na nás smálo sluníčko a cesta vlakem uběhla rychle, po příjezdu na ústecké vlakové nádraží jsme se vydali pěším přesunem do ZOO, která je vzdálená asi 2 km. Po příchodu nás Vlk zaregistroval a rozdal soutěžní kartičky, na které jsme po zdolání každého stanoviště dostali razítko. Po společné fotce a vyslechnutí informací jsme se rozdělili do skupinek a vydali se plnit jednotlivé úkoly, které pro nás byly připraveny. Ve 13:00 jsme se sešli zase dole u registrací, abychom si za své vyplněné kartičky vyzvedli odměny a posilnili se před cestou na vlak, samozřejmě nechyběla ani zmrzka. Cestou jsme se ještě na chvíli zatavili zadovádět na dětském hřišti a pak už byl čas přesunout se na vlak, aby nám neujel. Při zpáteční cestě většina z nás pocítila únavu a cestu prospala. Zpátky na Mělníku si nás vyzvedli rodiče a šli jsme domů, už se těšíme až příští rok vyrazíme znovu.

Zapsal Šikula

Závody mladých záchranářů

V sobotu dne 16.5.2015 se skauti z oddílu Niobara zúčastnili Oblastní soutěže mladých záchranářů pořádaných Českým červeným křížem v Mělníku. Závodit přišel Koumák, Einstein, Šipka a Bručoun, bohužel skautky se asi závodů zalekly a žádná nepřišla. Jelikož se závodů mohla zúčastnit pouze pětičlenná hlídka, tak naší hlídku doplnil Ondřej z Byšic a zachránil tak naší družinu v účasti. Dozor nad hlídkou měl Mates, který zároveň pořizoval fotodokumentaci ze stanovišť. Během závodů museli účastníci prokázat na připravených modelových situacích svou odolnost vůči stresovým situacím, rychlé rozhodování a správný úsudek při záchraně zdraví a lidského života. Současně Veverka s Cácorkou zkoušela na svém „doplňkovém“ stanovišti znalost květin a stromů. Z modelových situací tam byla naaranžovaná autonehoda, kdy auto přejelo osobu a nabouralo do zdi a začalo hořet; úraz při pádu ze střechy; úraz při řezání dřeva; úraz hlavy při sportovních aktivitách, přičemž z ucha tekla krev; úraz kotníku; dále závodníci museli předvést resuscitaci, zastavení masivního krvácení, obvazovou techniku, přenášení raněného na nosítkách, znalost složení krve atd. Přestože se naše družina snažila všechny situace vyřešit, skončila mezi mladými záchranáři, kteří se v této oblasti specializují, na prvním místě od konce s těsným bodovým rozdílem na předchozí družinu. Zkusili jsme si zazávodit v oblasti, která není v naší skautské náplni nejvyšší prioritou, ale přesto se nevzdáváme a budeme se do příštích závodů zdokonalovat. Po vyzkoušení různých modelových situací a zjištěných zkušeností se budeme tímto směrem více orientovat. Není nic důležitější, než záchrana zdraví a lidského života.

Zapsala Veverka a Mates

ČARODĚJNICKÝ REJ 

Dne 30.4.2015 se na zahradě u klubovny konal od 18 hodin čarodějnický rej. Sešlo se mooooooooooooooooooc překrásných čarodějů a čarodějnic, velkých a malých, s koštětem i bez. Čarodějka „Dobrodějka“ (Veverka) s čarodějkou „Prskoletkou“ (Píšťalka) se nejprve všem představily, zatancovaly s koštětem a řekly své hrůzostrašné zaklínadlo. Pak museli všichni ostatní. Po seznámení se utvořily dvě skupiny čarodějů a čarodějnic a závodily proti sobě např. v letu na koštěti, v letu pozpátku, v letu poslepu, v hodu koštětem, atd. To byl teda boj !!!! Během soutěží byl zapálen oheň a všem se najednou začali sbíhat sliny na opečenou kočičí pracku nebo žabí stehýnko. Tož všici zahodili košťata a frnk k ohni. Během pojídání čehosi opečeného se najednou linula krásná hudba ze sladkého dřeva a kdo chtěl, mohl si zaječet melodii. Když už se stmívalo, museli jsme všichni nastartovat košťata a odletět zpět do svých domovů. Těšíme se na příští setkání čarodějů a čarodějnic.

Zapsala Dobrodějka

HURÁ MÁME ZLATO

V sobotu dne 11.4.2015 jsme brzo ráno vyrazili busíkem na skautské závody na Kopu. Za skauty jel odvážně závodit Koumák, Tom, Šipka, Einstein a Bručoun, za skautky jela soutěžit Skřítek a Opička a neúplnou družinu doplnily budoucí skautky Lucinka P. a Barborka V.(Bubu). Každá družina se vydala po stopách přeslavné výpravy Bilba, přičemž pouť družin vedla z Hobitína přes Roklinku, Mlžné hory, Temný hvozd až k Osamělé hoře a zpět. Na družiny čekaly po cestě nástrahy a nebezpečí, které měly překonat. Například soutěžící museli rozdělat oheň křesadlem, orientovat se v terénu, postarat se o zraněné, vyluštit šifry, podojit kozu a připravit jídlo na hostinu, překonat lanové překážky, poznat přírodu, trefit draka střelbou z luku, předvést znalosti z historie skautingu a České republiky apod. a současně během trasy musela každá družina pořizovat fotodokumentaci za účelem zpracování komiksu. Závodů se od nás zúčastnil jako rozhodčí Dany s pomocníkem Krtkem, u kterých každá družina měla rozdělat oheň pomocí křesadla a Veverka s Ponny, které představovaly lesní elfky, kde každá družina musela prokázat dostatečné znalosti o lesích, loukách a všech jejích obyvatelích, resp. znalost květin, stromů, zvířat a jejich stop. Přestože závody skončily nečekaně dlouho, tedy okolo 20. hodiny, netrpělivě jsme čekali všichni na jejich výsledky. Až na Koumáka, kterému se udělalo nevolno a musel urychleně domů. A už to nastalo, nástup a vyhodnocení.

Naše skautky skončily na krásném 5. místě a skauti na překrásném 1. místě.

IMG_8797IMG_8796
Všem moc gratulujeme a chtěla bych poděkovat Lucince a Bubu, protože tím, že narychlo jely soutěžit, zachránily družinu skautek účastnit se na těchto super závodech.

VŠICHNI JSTE BYLI SKVĚLÍ A VÝBORNĚ JSTE REPREZENTOVALI NAŠE ODDÍLY JITŘENKU A NIOBARU.

Zapsala Veverka

 

Jarní pomlázkování

„Jaro je tu“, hlásí nám ptáčkové i vykvétající kytičky. To pro nás, skauty, znamená jediné – začínáme s pletením pomlázek. Někteří z nás to neumí, ale to nevadí, vždyť kvůli tomu abychom se to naučily, si každý rok vyčleníme jedno sobotní dopoledne a jdeme na věc. Letos nám to vyšlo na soboru 28.3. Ráno v 9:00 jsme dorazily do naší klubovny (musely jsme být uvnitř, protože si s námi sluníčko hrálo na schovávanou), kde už byl náš hlavní „pletač“ Danny, a spolu s Vlkem nás začali učit zaplétání proutků. Někdo však zaplétal i prsty J. 

Po chvilce dorazila i Píšťalka, která se také pustila do pletení, (tedy jen pokud jí to její Kristýnka zrovna dovolila). Vedoucí měli velkou radost, protože se do pletení pomlázek pustili i rodiče. Některým z nás to šlo lépe, někomu hůře, ale to nevadí, důležité je, že jsme se to chtěly naučit a obětovali jsme pletení čas a i trochu nervíků. Světlušky si po upletení pomlázek společně sesedly ke stolu a malovaly jarní obrázky. Vlčata se zase za pomoci skautů Krtka, Koumáka a Tomáše stále více a více v pletení pomlázek zdokonalovali a pletli větší a větší pomlázky. Bylo to moc krásně strávené dopoledne. Velké díky patří Dannymu a Vlkovi za dodání pletacího materiálu a trpělivého krocení zdivočelých proutků. Dále moc děkujeme Tomášovi, Krtkovi a Koumákovi, že dorazili a převzali si pletací patronát nad některými z nás. Ještě děkujeme mamince Fialky, Janě, za pomoc s úklidem klubovny. DODATEK VEDOUCÍCH: A největší dík patří vám děti a Vašim rodičům, že jste dorazili a chtěli se naučit něco nového, krásného a přitom tak starého, jako je práce s přírodním materiálem.                          Zapsala Píšťalka

 

„Domácí“ výprava

Ve dnech 20.3. -22.3. se konala víkendová výprava za účelem poznávání přírody v okolí Mělníka. Sešli jsme se v pátek v 18:00 v klubovně, kde jsme i celý víkend spali. Když jsme se ubytovali, tak přišla na řadu večeře, po té co jsme se trochu posilnili, jsme se přesunuli do tělocvičny, kde jsme hráli různé hry a také jsme si našli čas i na velmi oblíbenou verzi vybíjené, kde se snaží každý vybít každého. Po té jsme si za doprovodu kytar ještě chvilku zazpívali a pak už byl čas, abychom zalehli do spacáků a usnuli. Ráno nás probudil Danny v 7:00, absolvovali jsme rozcvičku a po snídani jsme vyrazili na procházku kolem Labe. Když jsme došli až ke komorám v Obříství, tak už nám pěkně kručelo v bříškách a tak jsme našli vhodné místo a připravili oheň a v kotlíkách jsme si uvařili polévku. Všem tak chutnala, že nezbylo vůbec nic. Po obědě a řádném úklidu jsme se vydali zpátky do klubovny, kde jsme po krátkém odpočinku šli na zahradu, protože krásně svítilo sluníčko a tak jsme si vyzkoušeli něco ze starých her co kdysi hráli kluci a holky. Mohli jsme si vyzkoušet různé verze skákání panáka, skákat gumu a nebo si zahrát kuličky. Největší zájem byl samozřejmě o kuličky, když se na večer začalo ochlazovat, tak jsme se přesunuli opět do klubovny, kde na nás už čekala večeře, kterou mezi tím uvařil Vlk. Po umytí nádobí jsme šli opět do tělocvičny si zahrát nějaké hry a večer jsme zakončili opět u kytar. Ráno jsme si tentokrát trochu přispali, po snídani jsme začali s balením a s úklidem. Po té jsme šli ještě na chvíli na zahradu, ale protože bylo dost chladno, tak jsme se přesunuli do tělocvičny, kde jsme hráli opět různé hry. A ve dvě hodiny si nás začali vyzvedávat rodiče a šli jsme domů.                                Zapsal Šikula

 

CHKO 20.2. – 22.2.2015

Je únor a my vyrážíme na první víkendovou výpravu vroce 2015. Těšíme se, protože na naší oblíbené 13-tce jsme byly naposledy v listopadu loňského roku. Na autobusáku si nás přebírá Louis a Píšťalka, ta zároveň vybírá korunky a kontroluje, zda máme teplé oblečení. Schází se nás zase pořádná banda a po přepočítání naskakujeme do autobusu, zamáváme rodičům a frčíme do Kokořínského dolu. Na konečnou dorážíme za světla a po Louisově bezpečnostní přednášce scházíme ze zastávky dolů k chatě. Tady na nás již čeká Danny s klíčem. S Louisem zůstáváme venku a hrajeme běhací hry. Jelikož nám Vlk ještě nedorazil s bagáží, odcházíme do jídelny, kde můžeme popíjet Píšťalkou čerstvě uvařený čajík a posloucháme zásady bezpečného a slušného chování nejen mezi sebou, ale i k majetku ostatních. A hele, Vlk dorazil, bereme si tedy své věci a jdeme se ubytovat, připravíme si spaní, jídlo odneseme do jídelny, nabaštíme se a jdeme do zasedačky. Po chvíli nám vedoucí řeknou, ať se jdeme teple obléci a vyrážíme na louku, která se nachází hned naproti chatě, za silnicí. Na noční obloze se snažíme nalézt nějaké souhvězdí. Nebe je krásně jasné, tak je těch hvězdiček moc, moc, moc. Některým z nás jdou z hvězd oči kolem. Všichni zvládneme najít velký vůz a některým se povede najít i malý vůz. Od Vlka se dozvídáme, že ten malý shluk hvězdiček, na který se často dotazujeme, se nazývá Kuřátka. Jelikož je už dost pozdě odcházíme společně z louky a jdeme se připravovat do hajan. Po sobotní rozcvičce a snídani se dozvídáme, že půjdeme na dopolední procházku a že musíme najít Druidovu svatyni. Balíme si tedy pití, svačinu, tužku, bloky a vyrážíme. Jdeme přes Hradsko až do Vrbodolu. Cestou musíme sbírat materiál na rozdělání ohně a na výrobu čaje. Bohužel se nám svatyni nepodařilo najít. Vedoucí tvrdí, že jsme byly moc hluční a proto si Druid myslí, že nejsme hodni jeho svatyni spatřit, no co se dá dělat, příště budeme tišší. Od Vrbodolu se vracíme kratší cestou zpět do chaty, kde čekáme na obídek. Během poledního kliku přijíždí Šikula a Bobr s manželkou Kačenkou. Po poledňáku jdeme po skupinkách slaňovat, nebo rozdělávat křesadlem oheň a pokoušíme se z našeho nasbíraného materiálu uvařit čajík. Odpoledne nám uteče jako voda a je tu čas na večeři, tu tentokrát připravil Louis ve spolupráci s Píšťalkou. Ta si nás po večeři všechny přebírá a jdeme hrát hry do zasedačky. Zase má pro nás připravenou novou hru „Košík ovoce“, do které se vžijí i velké skautky a všichni se u ní báječně bavíme. Pak je čas na kytaru a zpěv, při kterém si posíláme kamínek a u koho kamínek skončí, když dohraje písnička, musí splnit předem připravený trest, který si vylosuje, všichni se u plnění úkolů moc bavíme a někteří z nás si je chtějí udělat dobrovolně, v čemž nám není bráněno, takže se smějeme, až se za břicha popadáme. Začíná na nás být vidět únava, tak nás Píšťalka zahání pod sprchu a pak šupky dupky do hajan. Je tu neděle a my víme, že nás čeká balení a úklid. Je nás hodně, tak se o úklid krásně podělíme, a když odcházíme, je chata uklizená lépe, než když jsme dorazily – což je dobře, alespoň víme, že nám ochranáři chatu zase bez problémů půjčí. Na Kaninu jdeme klidným tempem, protože mám dost času, bohužel nás v Kanině chytne déšť, tak se musíme nasoukat do pláštěnek a pokračujeme dál až na autobus. Tam se nad námi počasí smiluje a pršet přestane. Autobus dorazí, po přepočítání se usadíme a plni krásných zážitků jedeme domů za svými rodiči.                                                 Zapsala Píšťalka

 

Lezecká stěna

Dne 30. 1. 2015 se konala výprava zaměřená na druhou část lanových aktivit, která se konala na lezecké stěně Mamut v Pražských Holešovicích. Výpravy se zúčastnili Krtek, Koumák, Tom, Papoušek, Chobotnička, Opička, Lucka, Klíště, Nellinka, Vlk a Šikula. Nejdříve jsme si z opakovali co jsme se naučili na minulé výpravě ve Skalním městě u Mšena, poté nás Vlk seznámil s programem, který nás čekal a také s provozním řádem stěny, abychom věděli, jak se máme chovat, na co si dát pozor a co smíme a co nesmíme. A pak už jsme se šli převléct, rozdělit sedáky a jistící pomůcky a vrhli jsme se do zdolávání různě obtížných stěn. Také jsme si postupně vyzkoušeli jaké to je, když leze prvolezec a musí si cestou zakládat lano de expresek, a ačkoliv to v televizi vpadá velmi snadně, tak jsme zjistili, že to tak snadné opravdu není. Také Vlk nám ukázal, jak umí lézt a když asi během pěti minut vylezl na nakloněnou stěnu s převisem a natáhl nám lano, tak ti odvážnější z nás si to také vyzkoušeli. Nejdál se dostal Krtek s Opičkou, za což jim patří veliká pochvala. A také velká pochvala patří Lucce Pomrhoncové za to, jak celý den překonávala svůj strach z výšek a sama se překonávala. Všem se nám výprava moc líbila a už se těšíme, až na jaře bude hezky a teplo a vyrazíme na další už třetí část někam do přírody.             Zapsal Šikula

 

PSÍ ÚTULEK – 2015

Ve čtvrtek ihned po Silvestru jsme se sešli ve 13 hodin u psího útulku. Pejskům jsme přinesli 2 obr pytle s granulemi a téměř všichni jsme měli ještě menší sáčky s granulemi nebo piškoty u sebe, abychom je mohli ihned potěšit. Pejsci jako by to tušili, vítali nás štěkotem a vrtěním ocásků. Jelikož je bohužel v útulku hodně pejsků, které nemají svůj domov, bylo nám jich líto a kdyby to bylo jen trošku možné, určitě bychom si některé vzali domů.                                        Zapsala Veverka